Drogová stránka

Drogová prevence


Problematika drogové prevence

Slovo prevence obecně znamená předcházení nebo zabránění něčemu, překažení něčeho či předem ochránění proti něčemu. Drogovou prevencí tedy předcházíme vzniku tohoto problému ve společnosti jako celku a u jednotlivců, kteří ji vytvářejí. Společnost i jedinec jako takový mají přirozenou tendenci chránit se před něčím, co je nějak poškozuje, ohrožuje nebo ničí. Ale co to vlastně je? Masové zneužívání drog v 2. polovině 20. století je pouze jedním z mnoha negativních projevů (promiskuita, kriminalita, korupce...) krize současného světa, kterou těžko můžeme pokládat za náhodnou. Ptáme-li se po příčině, rozhodně nečekejme jednoduchou odpověď. Ta totiž není, zrovna tak jako neexistuje jednoduchý recept na stoprocentně účinnou drogovou prevenci. Uvědomme si, jak složitou bytostí je člověk a jak složité je jeho soužití s ostatními lidmi. Život jedince i celé společnosti se řídí určitými zákonitostmi, které mají vymezenou oblast působnosti, různě se podmiňují, prolínají, mají svou hierarchii. Nejsou tedy samoúčelné, jsou důležité pro zachování samotné existence. Narušení jedné zpravidla vyvolá řetězovou reakci různých dalších poruch. Ve společnosti je to obdobné jako v lidském těle. Špatná funkce jednoho orgánu ovlivní funkci jiného (jiných) a člověk onemocní. A čím více a důležitějších orgánů je narušeno, tím větší komplikace nastávají.

Žijeme v tzv. postmoderní době. Pojem relativní z přírodovědné sféry přešel do sféry společenské. Téměř vše se stalo relativní. Hodnoty, které byly po staletí absolutní, neměnily se (v naší západní kultuře reprezentované např. křesťanským Desaterem), člověk se na ně mohl spolehnout, měl v nich svou jistotu, se staly relativními, platícími jen někde, někdy, pro někoho, za určitých (jakých vlastně?) podmínek. Každý má právo na svou pravdu (ovšem je-li silnější, vnucuje ji slabším, má-li moc, nařizuje jiným - viz. např. nacistické Německo a 2. světová válka). V rámci svobody se dosud platné hranice (tak si přeci vezmi, dělají to všichni...) mohou překračovat, posouvat, všelijak relativizovat i úplně rušit. Problém je ale v tom, že člověk ke svému plnohodnotnému životu potřebuje určitý řád, cítí se bezpečně v nějaké dané struktuře, svoboda bez hranic se mu tak stává chaosem, pastí, paradoxně jej zotročuje, vyvolává v něm strach, úzkost, které se nutně musí zbavit. Droga tento existencionální strach na nějaký čas iluzorně přehluší, aby ho později zněkolikanásobila. Svobodný je ten, kdo vnitřně přijme a ztotožní se s určitými zákonitostmi a hranicemi. Ví totiž, že jedině tak se cítí bezpečně a nemusí mít strach. Drogová prevence (vlastně prevence negativních společenských jevů vůbec) spočívá z tohoto úhlu pohledu v znovuobjevení a přijetí oněch absolutních hranic a zákonitostí, kde je člověk absolutně svobodný, protože absolutně bezpečný.


Co by mělo patřit do oblasti primární drogové prevence

Primární, první, prvotní, přední nebo i základní, pracující tam, kde se problém dosud neobjevil a kde se dělá vše pro to, aby vůbec nevznikl. Soustřeďuje se tedy na tzv. zdravou populaci.

Vyjdu z předchozí úvahy o absolutních hranicích a pokusím se dát myšlence konkrétnější podobu. Proč lidé berou drogy, kde se stala chyba, jaké hranice by tu měly být a nejsou či jaké tu naopak jsou a neměly by tu být? Na každého jedince během jeho života působí řada faktorů, které se vzájemně ovlivňují a každý z nich (většinou ale seskupení několika z nich) se za určitých okolností může stát rizikovým a klíčovým pro vznik drogového problému. Prevence tu spočívá především v jejich odhalování, minimalizování počtu, popř. oslabování účinku.

Člověk, aby mohl existovat, musí mít uspokojeny určité potřeby. Jsou to dané součásti fyzického a psychického pocitu spokojenosti. Pro větší pochopní použiju běžně užívané dělení a zaměřím se na ty potřeby, které se jeví s drogovým problémem zvlášť spjaté. Jedna, která se začala řadit mezi základní biologické potřeby (vedle potřeby utišit žízeň, hlad, mít nějaký úkryt a teplo, sexu jako podmínky fyzického přežití) se zdá pro uživatele drog velmi důležitá: je to potřeba změněného vědomí, jakési vnitřní slasti. Člověk ji odedávna uspokojoval různě - tancem, zpěvem, hudbou, výtvarným uměním, sportem, lovem, vzýváním a uctíváním bohů atp. Lze říci, že to byl z větší části aktivní přístup, kterým si jedinec změnu vědomí navozoval. Naše století a především jeho druhá polovina se mimo jiné vyznačuje tím, že přibývá pasivních způsobů, kterými se slasti ze změněného vědomí dosahuje - televize, počítačová kultura, zábavné podniky nejrůznějšího druhu a ovšem také drogy. V mládí je tato potřeba mnohem silnější a tudíž mladí jsou z tohoto hlediska skupinou pasivní konzumací a tedy i drogou více ohroženou. Prevence je zde nasnadě - co nejvíce podnětů k aktivní činnosti, cílené vedení k ní, nabízení co nejširší škály možností, a to čím dříve, tím lépe. Slast nemá být cílem lidského snažení, ale jen vedlejším účinkem toho, že člověk svého cíle dosáhl.

Kromě zmíněných biologických potřeb mají být náležitě a v pravý čas uspokojovány i základní životně důležité potřeby psychické:

  1. Potřeba určitého množství, kvality a proměnlivosti vnějších podnětů

    Zjednodušeně řečeno: člověk by se neměl nudit, ale také by neměl být přetěžován. Mnoho mladých lidí sáhlo a sahá po droze prostě proto, že neměli a nemají lepší zábavu. Ale také nejsou neznámé případy lidí, kteří si chtěli nebo chtějí pomocí drogy ještě víc zvýšit svou výkonnost. Zkrátka dostat co nejvíc už z tak dost přetíženého organismu. Prevence zde spočívá v dovednosti naučit umění dobře si zorganizovat čas, vyvážit práci a odpočinek, nabídnout dostatek přiměřených a vhodných možností vyžití se ve volném čase.

  2. Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech,

    tj. podněty, které vnímáme našimi smyslovými orgány potřebujeme zpracovávat podle určitých klíčů. Jde vlastně o proces učení.

  3. Potřeba prvotních citových a sociálních vztahů

    Tyto vztahy se navazují v nejranějším dětství ve většině případů k rodičům anebo jiným stálým náhradním vychovatelům. Bez nich člověk nemůže získat pocit životní jistoty a celkový vývoj osobnosti je narušen.

  4. Potřeba identity,

    tj. potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty. Neuspokojení této a předchozí potřeby jsou velmi rizikovými faktory pro vznik drogové (a nejen té) závislosti. Šířeji o nich pojednávám v oddíle 'Rodina'.

  5. Potřeba otevřené budoucnosti neboli životní perspektivy

    Není-li tato potřeba uspokojena, potácí se člověk mezi nadějí a beznadějí, mezi životním rozletem a zoufalstvím. Žijeme časem a v čase. Od přítomnosti na obě strany. Minulost tvoří naše vzpomínky, vzpomínky těch, kteří s námi sdíleli svůj životní čas, věci, které nás provázely... Budoucnost, to jsou naše přání, plány, sny... Obojí je velmi důležité a jen specificky lidské.

    Někteří narkomani jsou zvláštní tím, že svou minulost popírají a o budoucnost se nestarají. Chtějí žít tady a teď a také tak žijí. Pak se mi vnucují otázky typu: Jaké jsou jejich vzpomínky? Vzpomínal s nimi někdo na to hezké, co prožili? Sdílel s nimi někdo jejich sny a přání do budoucnosti? Dobrou prevenci provádíme, když vzpomínáme (čím vzdáleněji do rodové historie, tím lépe) a mluvíme o budoucnosti se svými nejbližšími, s těmi, kdož jsou nám svěřeni, koho alespoň trochu známe.

Životní potřeby člověka jsou uspokojovány během celého jeho života. V jednotlivých obdobích jsou však vnímány různě a v různé intenzitě. Totéž platí i o různých oblastech, kde má jedinec možnost své potřeby naplnit. Otázky však zní do jaké míry se to daří nebo nedaří a proč a kdy už lze o nenaplněné potřebě mluvit jako o rizikovém faktoru pro vznik nějakého problému a zda totéž zatížení snášejí různí jedinci různě atp. Dá se tomu všemu nějak předcházet?

Nejvíce rizikových faktorů, které mohou vposledku zapříčinit drogový problém, se rekrutuje především z těchto okruhů:

  1. Rodina
  2. Škola
  3. Vrstevníci
  4. Ostatní sociální faktory
  5. Osobnost a její dědičné dispozice

Rodina

Rodina tvoří základní společenskou jednotku. Je rozhodující buňkou společnosti. Čím je rodina (lépe řečeno vztahy v rodině) narušenější, tím je společnost nemocnější, méně funkční. Rodina a lidská společnost jako celek leží a padá na vztazích. A ty jsou v naší společnosti hluboce deformovány.

Základ rodiny vytváří manželé, manželství, intimní vztah muže a ženy. Oni dva jsou stabilitou rodiny, a proto i maximání podpora dobrého manželství by měla být jedním z pilířů drogové prevence. Všichni známe z příkladů z okolí, často z vlastní rodiny, z masmédií, z literatury apod. jak hrozné a nesnesitelné je žít v manželství plném nenávisti, křivd, hádek, násilí, ale i pasivity, nezájmu a citového chladu. Víme, jak vypadá manželská nevěra, sexuální nevázanost, rozvody, co slz a bolesti se v tom skrývá. Vidíme toho tolik a tak často, že to pokládáme za normální, běžné. Jenže normální a běžné by mělo být manželství stabilní, které nestagnuje, ale dynamicky se vyvíjí, dozrává, na jedné straně je plné sebeodříkání, sebeobětování, dávání, na druhé zase plné radosti, přijímání, spokojenosti a věrnosti. V takových manželstvích se žije dobře a taková je třeba propagovat, vyučovat o nich, natáčet filmy, psát. Určitě je to úkol náročný a určitě se netýká jen odborníků, ale svým způsobem většiny obyvatel. Každého by to něco stálo (přinejmenším chuť a odhodlání začít sám u sebe), ale výsledkem by bylo celkové ozdravění společnosti, včetně snížení takových negativních jevů jako je užívání drog. Proč? Souvislostí je mnoho a jednou z nejvýraznějších je, že se mnozí manželé stávají rodiči. O rodině byly popsány stohy papíru, provedeno množství výzkumů a statistik a stále je o čem bádat. Vztah dítě - rodič se týká každého člověka na této planetě. A je mimořádně důležitý. Prostředí rodiny je tak intimní a počáteční závislost dítěte tak hluboká, že je pochopitelné, jak obrovskou důležitost pro život člověka má. Svým postojem k dítěti a vlastním příkladem rodič utváří základ obrazu, který člověk sám o sobě má, podle kterého jedná a sám k sobě přistupuje. Výchova dítěte je nesmírně zodpovědná úloha a velké dobrodružství, a to vyžaduje povahově zralé, pevné, dospělé a vnitřně připravené lidi, kteří se s rodičovskou úlohou zcela ztotožní a jsou rodiči tak říkajíc na plný úvazek.

Mladí lidé by měli do svého očekávání od života zabudovat požadavek, aby měli děti, které chtějí mít, s tím, s kým je chtějí mít a v době, krerá je pro ně příhodná.

Jak těžká vnitřní poranění si do života odnášejí děti nechtěné, odmítané, nepřijaté, vyrůstající ve vyřčeném či nevyřčeném citovém chladu výčitek. Opravdu dospělí a opravdu zodpovědní rodiče nemohou nepřijmout dítě. Dítě je pro ně radost, dar (nikoli nabyté vlastnictví) a jeho výchova jednou z úžasných etap života.

Malé dítě nejvíc potřebuje mít jistotu ve vztahu ke svým blízkým lidem (zpravidla k rodičům). Citový vztah, ve kterém je pocit jistoty a bezpečí, vytváří základ pro vztah dítěte k širšímu sociálnímu okolí. A jsou to právě ti nejbližší, kteří mu dávají pocítit základní životní jistotu ve své blízkosti, protože jej chrání, zabezpečují, učí se mu rozumět, naslouchat, budují v něm důvěru. Nemá-li dítě tento pocit jistoty, narůstá v něm úzkost. A v ní nelze žít. Proto se v něm mobilizují obranné síly. Ty se navenek projevují např. ztrátou zájmu o okolí anebo agresí či různými formami manipulace. Manipulace spojená s touhou po moci je jev, se kterým se u dnešních dětí setkáváme stále častěji. Tato touha není nic jiného než určitá náhrada za neuspokojenou základní potřebu životní jistoty. Není-li včas rozpoznána, podchycena a nejsou-ly učiněny příslušné kroky k jejímu odstranění, vyvíjí se často vcelku nenápadně až v závislost na vlastní moci, schopnost ovládat své okolí. A droga (včetně alkoholu) se k ovládání výborně hodí. Takový dospívající nebo dospělý je pak vlastně obětí neuvědomělé touhy po moci, jejíž kořeny jsou v obranném mechanismu neuspokojené potřeby jistoty a bezpečí v dětství.

A jaká zranění si do života odnáší dítě fyzicky týrané či sexuálně zneužívané?

Ale jsou i jiná, méně nápadná rizika ve výchově dětí, která mohou nakonec vyústit v užívání drog. Volná výchova (donedávna ještě tolik propagovaná) a rozmazlování se projevuje obdobně jako nepřijetí dítěte. Jak často slýchám od mladých lidí chycených do drogové pasti: "...moh jsem si vždycky dělat, co jsem chtěl..., ...dostala jsem, nač jsem si jen vzpomněla..." Věřte, že to není říkáno s hrdostí, uspokojením, ale naopak s hořkostí, lítostí, zmatkem, tichou výčitkou. Děti vychovávané ve volnosti, ničím neomezované, se těžko mohou naučit sebeovládání, těžko se naučí zvládat konfliktní situace, těžko se budou vyrovnávat s náročnými požadavky života. Tomuto se učí v káznění nejbližšími, které je uplatňováno s láskou a s citem, v pevných hranicích, které jim jsou dávány a věku a schopnostem přiměřenými požadavky na ně kladenými. Droga se pro dospívající, dříve neomezované děti, stává rychlým a bezproblémovým (zpočátku) řešením stoupajících životních nároků.

Na děti působí ničivě i pasivní přístup rodičů k dětem, jejich přednostní věnování se práci, zálibám, stálý nedostatek času.

Pozor také na citové vydírání - např. "... kdybys mě měl rád, nikdy bys tohle nemoh udělat..." (rodičovská láska má být bezpodmínečná) nebo vzbuzování pocitu viny: "... ty mě jednou zničíš..., ...kdyby nebylo tebe... ," ale také nepřiměřené požadavky, kdy dítě nevědomky nahrazuje chybějícího anebo málo dostupného partnera: "...tak si představ, dnes mi šéfová..., ...ty taky nikdy nic nezařídíš...".

Řada věcí působících na dítě se nezdá být tak hrozných. Ale pozor, navrší-li se takových drobných rizikových faktorů ve vývoji dítěte příliš mnoho a převýší-li mechanismy, kterými je dítě schopno vyrovnávat se s těžkostmi, je zle. "Tisíce drobných, sotva znatelných traumat vytváří jednu trvale nepříznivou životní atmosféru, která je nebezpečnější než dramatický děj. Peklo je to vnitřní, co v sobě nosíme a co v nás působí, ne to vnější, co odkudsi přichází. Kolik lidí žije v pekle tam, kde se neválčí a není bída. Jestliže něco z tohoto pekla třeba jen po kapkách a ve zředěné formě vstupuje do života dítěte, působí to chronickou otravu myšlení a cítění, duše i ducha." (PhDr. Zdeněk Matějček) Z pekla člověk touží utéci. A nejlépe do ráje. Třeba zrovna do toho klamného drogového.

Rozvod rodičů je pro dítě téměř vždy životní trauma. Ztrácí něco, co lze nahradit jen zčásti, nedokonale nebo vůbec ne. O rozvodovosti se u nás dá mluvit pomalu jako o módě. Nepřistupujeme k problému až příliš často stylem ...vždyť ženská (zpravidla) si sama s děckem poradí líp než s tím... , je to vždy jen silácká náplast na otevřenou bolavou ránu. Pro svůj vyvážený a zdravý vývoj potřebuje dítě mužský i ženský vzor. V rámci prevence pro to, aby tomu tak bylo, potřebujeme udělat vše, co je v našich silách.

Co dostává dítě do vínku ze vztahu mezi rodiči? Zjednodušeně řečeno kopii pro své vlastní budoucí manželství. Jakoby se vzájemná manželská harmonie a shoda nebo naopak neupřímnost, hádky, cizoložství a rozvody dědily z generace na generaci. Rovněž děti vychovávané s láskou a s ne-láskou předávají lásku a ne-lásku z jedné generace na druhou. Bohužel to platí také o drogách (včetně alkoholu). Dítě z rodiny, kde je jeden nebo oba rodiče závislí na drogách (včetně alkoholu) platí, že jejich děti budou v dospívání a dospělosti ohroženi drogou několikanásobně víc než děti z rodin, kde se tento problém nevyskytuje.

Drogová prevence z hlediska rodiny je širokánská, obsáhlá oblast působení, která, jak bylo řečeno, se rozhodně netýká jen speciálně zaměřených odborníků. Vlastně se týká celé dospělé a částečně i dospívající populace. Nebylo by od věci, kdyby si každý z nás sám za sebe položil několik otázek:

Udělat na tomto poli maximum se určitě vyplatí (a to nejen kvůli narkomanům). Nejsložitější léčba, zdlouhavá a obtížná terapie a nejistý výsledek je právě u těch jedinců, kde kořeny jejich závislosti tkví někde v řetězci drobných zranění z dětství.

Celé předcházející povídání bylo zaměřeno na nepřímou (nespecifickou) drogovou prevenci. Chybí-li, má přímá (specifická) prevence malý nebo dokonce žádný efekt (občas také zcela opačný). Při láskyplné, citlivé, přiměřené nároky kladoucí rodičovské výchově s dobrou a otevřenou vzájemnou komunikací se drogový problém stane přirozeným předmětem rozhovorů od vpodstatě předškolního věku, tak jako jiné společenské jevy, se kterými se dnes dítě běžně setkává (mějme na paměti, že i tabák a alkohol jsou drogy). Většinou rodiče využívají spontánně vzniklých situací. S přibývajícím věkem přidávají informací a v diskuzi doplňují to, co dítě ví odjinud. Do nástupu puberty by se dítě mělo v této problematice dobře orientovat. Je-li mezi dítětem a rodiči (zástupci) po léta budovaný vztah důvěry, dítě také s důvěrou přejímá rodičovský náhled na věc. Respektující postoj dítěte k jeho rodičům (zástupcům) je důležitý pro přijetí jejich systému hodnot. Spolu se zdravým vztahem rodičů (zástupců) a dítěte v době raného dětství tvoří základ pro to, že i dospívající (přirozeně rebelující) dítě bude své rodiče respektovat a ocení je natolik, že jim bude věřit a bude přijímat jejich rady. Ale i tehdy, není-li vztah rodičů a dítěte ideální, je-li dítě na prahu puberty, je důležité o drogách hovořit a nenechávat to na někom jiném (např. informace od vrstevníků bývají bohužel ve velké většině spíše propagujícím návodem než prevencí). Hovořit otevřeně a co možná nejobjektivněji o téhle problematice znaméná mimo jiné její odtabuizování a tím i snížení přitažlivosti.

Škola

Dítě tráví ve škole podstatnou část svého života. Je to místo, kde není bezprostředně se svými nejbližšími a kde musí mezi svými vrstevníky obstát. Solidní základ z rodiny a její stálé zázemí umožní dítěti se celkem bez výrazných problémů přizpůsobit nové situaci. Nepřímá (nespecifická) drogová prevence tu podle mého mínění spočívá především v kvalitní spolupráci rodičů a učitelů a oboustranném vstřícném přístupu. Myslím, že neexistuje vážnější školní problém, který by se týkal jen samotného dítěte a ne učitelů a ne rodičů anebo jen dítěte a učitelů a ne rodičů. Škola nemůže suplovat rodičovskou úlohu a rodiče naopak nemohou suplovat školu. Jedna i druhá strana mohou školní problémy dítěte zlepšit, ale i zhoršit a prohloubit.

Myslím, že povědomí o tom, jaký by měl být dobrý učitel, každý z nás z vlastní praxe má. Také víme, jak špatný a necitlivý učitel dokáže otrávit život, znepříjemnit, popř. úplně znechutit učení.

Bohužel také platí, že učitelé a pracovníci ve školství patří mezi málo ohodnocované, ale zato velmi osočované členy naší společnosti. Žádá se od nich, aby konali svou práci co nejlépe (často podvědomě, co já zkazil, ty musíš napravit) a jsou kritizováni za věci, které jsou mimo jejjich kontrolu. To, co se děje ve škole, nelze oddělit od problémů celospolečenských. Nelze obviňovat pedagogy za to, v jakých podmínkách naše děti žijí. Není chybou učitelů, že se hroutí rodiny, že mnoho jejich žáků je zanedbáváno, popř. týráno. Nemohou dětem zakázat sledování nevhodných televizních pořadů a zakázat jim požívání alkoholu či drog. Čímž je ovšem nelze zbavovat odpovědnosti za prevenci těchto jevů , samozřejmě v rámci jejich kompetence. Avšak hroutí-li se pro velké sociální problémy kulturní úroveň národa, těžko můžeme chtít, aby byly jen dobré školy.

Do většiny našich středních škol, ale také do vyšších ročníků základních škol vtrhly jako lavina drogy, násilí, pornografie, zvrácené názory, strach. Někde víc, někde méně, ale bohužel už všude. Co lze dělat tady? Jen co nejvíc mírnit jejich dopad. Ale nedělejme si iluze, že s velkým úspěchem. Kde je však potřebí napřít s plnou silou jsou nižší ročníky základních škol (nejlépe už mateřské školy). Velmi důležitou osobou je učitelka (zřídka učitel) první třídy. Pokládá základy, na kterých ostatní budou stavět. Může žáky naplnit pozitivními postoji, ale také pohrdáním a neúctou. Během prvních pěti let rozhodují učitelé z velké části o postoji dítěte k autoritě a o výchovném klimatu na dalších stupních školy. Výuka ve škole, v níž panuje chaos, není možná. Bez kázně nelze učit. I pro učitele platí, že investují-li do žáka sami sebe, přijímají to nejlepší, co v něm je.

Škola má kromě funkce výchovné také specifickou funkci vzdělávací. Vědí rodiče, co se jejich děti učí? Mnohé, zejména věci celospolečenské povahy, mohou se svými dětmi probírat znovu a jinak, navazovat, diskutovat. Rodičovská bdělost a angažovanost nutí školu ke korekci, pružnosti, aktivitě.

Podobně jako v rodině úspěšnost přímé drogové prevence je podmíněna dobrým základem nepřímé. Učitelé mohou citlivě reagovat na vzniklou situaci, využít podnětu žáků, příležitosti vhodného vyučovacího tématu. Dobří učitelé s vybudovanou autoritou a vztahem k dětem dokáží svými jakoby bezděčnými slovy o drogové problematice mnohem více než dobrá přednáška odborníka. Anebo dokáží podobnou přednášku vhodně umocnit. Předpokládá to samozřejmě slušnou informovanost o problému a vlastní náhled. Hodně záleží na formě podání, frekvenci, systematičnosti, motivaci, situaci školy, třídy, zkušenostech žáků... Ale to už jsou situace, před kterými učitelé denně stojí a musí se s nimi vypořádávat. Čím lépe, tím s lepším dopadem. Mít dobré školy je výsadou celé společnosti. Také zde platí, že dobře zasít a dobře se starat je zárukou dobré sklizně. Škola a rodina má mnohé společné, v mnohém se doplňují, ale i podmiňují, ale nedají se zaměnit. Dobrá drogová prevence (přímá i nepřímá) v rodině je násobena dobrou drogovou prevencí (přímou i nepřímou) ve škole. Selhává-li jedna, o to slabší je účinek druhé.

Vrstevníci

Dospělý nemůže dítěti nahradit vrstevníka, nikdy mu nemůže být rovnocenným partnerem, se kterým by se dítě mohlo poměřovat, se kterým by mohlo růst. Aby se dítě naučilo přizpůsobovat a prosazovat, potřebuje mnoho kamarádů, mladších i starších. Mělo by mít možnost užít si role vedoucího, ale také zažít roli toho, kdo se veze a naučit se snášet, že je třeba nejslabší ve skupině. Učí se vciťovat a přebírat zodpovědnost za přátelství. Učí se rozvíjet sociální vůli, toleranci, získává samostatnost ve vztahu. Přátelství je cesta odpoutávání se od rodičů, pokud od nich ovšem dostalo, co potřebovalo a i nadále mu budou oporou a bezpečným zázemím. Tento proces začíná někdy kolem čtyř let.

V době dospívání hrají vrstevníci mimořádně důležitou úlohu v životě jedince. Společně totiž prožívají náročné období vrůstání do dospělosti. Rodiče přestávají hrát svou dominantní úlohu. Začnou být svými dětmi prozkoumáváni, a nejen oni, ale i jejich názory, představy a hodnotový systém. Obdobně jsou na tom učitelé a další dospělí. Je to nutná fáze přechodu mezi dětstvím a dospělostí. Než se toto začne dít, měly by být děti svými nejbližšími, ale i učiteli informováni a připraveni na to, jaká úskalí s sebou dospívání přináší. Považuji to za důležitou drogovou prevenci. Nestane-li se tak, pak jsou dospívající zaskočeni např. změnami nálad, pocity méněcennosti, vlastní nedostatečnosti, beznadějí... To všechno si mohou začít kompenzovat právě zrovna snadno dostupnou drogou.

Tlak skupiny je v tomto období obrovský. Je v něm i kus tyranie.. Každý dospívající proto ví, že před zesměšňováním se uchrání jedině tak, že se bude zuby nehty držet převažujícího názoru. Mladý člověk, který nestojí na pevných základech po léta v něm budovaného vědomí vlastní hodnoty a o tomto tlaku není autoritou předem informován, se neodváží riskovat a vzepřít se vůli většiny ani v té nejnepatrnější maličkosti. O drogách ani nemluvě.

Dospívání je období zmatků, kde nic nelze považovat za absolutní a jisté. O to tíživější a nesnesitelnější je, když mladí poznají, že i svět dospělých se potácí v nejistotách, v hodnotách, které záhy ztrácejí svou platnost. Droga dává na čas úlevu.

Je to období utváření vlastní identity. Dítě, jemuž rodiče a učitelé vštípili smysluplné vědomí sebe sama, naučili ho poznávat své silné i slabé stránky, umí své neúspěchy kompenzovat, ví, kam jde a zhruba jak se tam dostane, nemá potřebu svou identitu hledat v jakékoli partě, která se objeví a tento pocit identity nabízí.

Úspěch drogové prevence by zde spočíval v tom, aby se naše dobře připravené děti v době dospívání dokázaly postavit i proti tlaku většiny drogy užívajících anebo ještě lépe, aby samy byly tou většinou, která drogy neužívá a ani nechce a tlačily na menšinu, která je užívá nebo užívat chce.

Ostatní sociální faktory

Možná, že to ostatní v čem žijeme, co nás obklopuje se zdá ve srovnání s významem rodiny, školy a vrstevníků pro drogovou prevenci nevýznamné. Ale nenechme se mýlit. Celospolečenský úpadek kultury jako následek pohrdání absolutními normami a celoplošně zprostředkovávaný masmédii námi prorůstá jako houba, vědomě i nevědomě si ji přinášíme do rodin, škol, zaměstnání, všude. Prohlédnout a postavit se proti není rozhodně jednoduchá záležitost a vyžaduje určitou aktivní formu oběti (od malých odpírání si - např. místo super akčního filmu vytáhnu kamaráda, rodinu na výlet, zahrát si tenis... až po veřejný protest - např. vzájemná domluva a odeslání petice proti zrušení dětského hřiště u domu, kde bydlíme, pornografie v novinových stáncích...). Postoje vkládané do člověka od dětství jakoby mimochodem, o to však nebezpečněji, mnohými televizními pořady se v praxi nutně musí někde projevit. U každého sice trochu jinak v závislosti na řadě jiných faktorů, ale celkově v nárůstu asociálních jevů včetně masového šíření drog. Už samotný fakt nadměrné pasivní konzumace nic dobrého nepřináší. Z obsahu nepočítaného množství filmů bych se chtěla dotknout otázky lehkovážného přístupu k hodnotě lidského života vůbec. Vraždy, násilí, všelijaké formy destrukce jsou běžné pro mnoho hrdinů. Nepřistupují pak konzumenti k reálnému životu stejně lehkovážně? Nepřistupují tak i k drogám? Uvědomují si pak v dostatečné míře, že hraná bolest je jiná než ta, kterou může prožívat jejich bližní, jaký je rozdíl mezi smrtí na obrazovce a smrtí kamaráda dejme tomu na příměsi v droze? Přemíra smrtí viděných na obrazovce jakoby zlehčovala otázku smrti vůbec. A nejen jí. Jak mezi záplavou obdobných otupujících pořadů působí byť seriózně zpracovaný (bohužel i to je mnohdy iluze) pořad mající na mysli přímou drogovou prevenci? Není pak braný obdobně odtažitě od reálu a obdobně na lehkou váhu?

A co tisk? Zisk a upoutání už tak vším možným unavené pozornosti lidí je nad novinářskou etiku. Vždyť pravda je tak fádní. Je ji nutné trošku přikrášlit, zveličit nějaký původně málo významný detail, zamlčet kontext. Co na tom, že výsledek je jen poněkud pravdě podobný. Čtenáři to tak mají rádi. A bezděky si to přenášejí i do vlastní komunikace a vlastního myšlení. Drogy, to je o senzaci typu horror a metla lidstva a zdvižené ukazováčky víc.

Masmédia hýbou světem. Nespecifickou drogovou prevenci může provádět každý z nás, např nenechat se strhnout pasivní konzumací, pečlivě vybírat pořady pro sebe a své děti, nežádat bulvární tisk, tlačit na kompetentní orgány, aby byly zakázány některé typy pořadů, postavit se za alarmující výzvy některých odborníků... Tu specifickou ale ponechme v této oblasti odborníkům.

Populární osobnosti, především zpěváci, jsou hybateli a často vzory naší mládeže (a nejen jí) a také (bezděčnými?) propagátory drogového nebo nedrogového života. Co např. udělá s oddanými fanoušky napodobujícími svůj idol text písně, kde zpívá o svých úžasných tripových výletech? Anebo se všeobecně ví, že tenhle by bez kokainu neudělal představení. Kéž by bylo mnohem víc populárních umělců, kteří by bez drog svedli přinejmenším totéž a v textech svých písní či vystoupení vypovídali o tom, co činí život skutečně hodnotným a co je mnohem lepší než drogy.

I v současném umění (nejmarkantnější je to u hudby) existují styly, které k drogám nepřímo (beze slov) vybízejí. Tuto hudbu, toto výtvarné dílo nelze bez určitého druhu drogy dobře vnímat, prožít. V rámci drogové prevence se lze jen ptát, proč takové umění vůbec je a proč má tolik příznivců.

I některé známé, veřejně činné osobnosti mohou bezděky dělat dobrou nespecifickou drogovou prevenci (anebo naopak) tím, co říkají, co dělají, jak jednají, o co jim jde, jaký hodnotový systém hlásají a jak jej obhajují... A mohla bych pokračovat dál, poukazovat na situace, které každý zná z každodenní praxe, ale prakticky by to byla jen jiná varianta toho, co už bylo jednou řečeno.

Stát hraje v drogové prevenci svou nezastupitelnou úlohu (orientuje se spíše na snižování nabídky drog na ilegálním trhu , kdežto ostatním aktivitám jde hlavně o snižování poptávky po drogách). Je velmi důležité mít dobrý drogový zákon, určitá míra represe je nutná, koordinovat protidrogové aktivity je záslužné, bez ekonomického zázemí a finanční podpory je těžko se obejít, ale má to i svá omezení. Cituji jednoho z našich předních odborníků v drogové oblasti Phdr Magdalenu Frouzovou: " Společnost se v legislativním vztahu k drogám pohybuje v jakémsi bludném kruhu. Ve své snaze být liberální a přinášet svobodu dovoluje snadný přístup k drogám a zaujímá k tomuto jevu postoj shovívavého pochopení. Podcenění drog vede při nárůstu problémů s toxikomany ke stále většímu omezování svobod jiných. To dává prostor hlasům volajícím po zákonných ustanoveních s přísnějším dohledem nad tímto jevem. Pocit ohrožení roste a policie dostává stále větší kompetence ke své činnosti až do stupně, kdy její výkonná moc vyvolává svou kontrolou až obtěžováním jedinců jasnou nevoli občanů. Jestliže stát nedokáže tuto rovnováhu dostatečně udržovat, spěje společnost nezadržitelně opět k místu, odkud jsme v bludném kruhu vyšli - k uvolnění postoje k drogám. Boj proti kriminalizaci toxikomanů a poukazováním na neefektivnost tzv. války proti drogám jsou faktory, které připravují opět liberální postoj. Jakoby samozřejmě se při tom vnucuje společnosti uznání bezmocnosti vůči šíření drog a není náhodou, že takové atmosféře se daří právě ve společnostech, kde dochází ke zhroucení dosud platných morálních struktur."

Hodnoty, které připisujeme lidskému životu, se každodenně přenáší na naše děti. V různé intenzitě všemi a vším, kdo vstupují do jeho sféry sociálního působení. Jaký chaos a následná úzkost je vypůsobena v jedinci, jsou-li tyto hodnoty odlišné natolik, že si i protiřečí. Prevence bude účinnější tehdy, jestliže se znovusjednotíme na dodržování alespoň základních etických norem (daných a staletími prověřených) a budeme je důsledně vpravovat do co nejširšího spektra společenského působení včetně osobního života na jedné straně a korekce "uměleckého" projevu hlásaného v duchu falešného pojetí svobody a demokracie, která dovoluje všechno, na straně druhé. Ruku v ruce s pevnými hodnotami se ozdraví i vztahy. I ty musíme chtít budovat a vědět jaké přinášejí jistotu a bezpečí, naplnění a radost a proč a jaké zmatek , agresi, nejistotu, sklíčenost a úzkost. Ty dobré pak nebudeme muset hledat v náhražkách jakými jsou např. drogy.

Osobnost a dědičné faktory

Až doposud jsem tu uváděla řadu rizikových situací, které mohou vést až k drogové závislosti a pokusila se nastínit, jak by bylo možné jim předcházet. Do obdobných rizikových situací se však dostává řada lidí (často navzdory solidní prevenci). A někdo do drog spadne a někdo ne, někdo jen okusí a nic mu neříkají, někdo se dostane do závislosti, ale k jeho úspěšnému léčení stačí kratší doba, ale jsou i tací, kteří navzdory dlouhodobému léčení znovu a znovu recidivují anebo i tací, kteří se prostě léčit nechtějí. Kromě rizikových situací zvnějšku je tu jedinec, který je nějak zpracovává zvnitřku. Stejná vnější rizika působí na různé jedince různě. Pro lepší představu si lze vypomoci příkladem. Je řada různě stavěných domů, na které působí obdobné povětrnostní vlivy. Chátrají všechny, ale každý jinak, jeden rychleji, druhý je dlouho téměř nedotčen. A pak jsou tu ještě majitelé. Jedni se o dům starají a okamžitě opravují kdejakou trhlinku či všelijak vylepšují a zpevňují, takže i původně ne moc solidní dům je v pořádku. A druzí se naopak o dům nestarají vůbec, nechávají ho svému osudu, ba ho dokonce sem tam někde poničí. S člověkem je to obdobné, jen mnohem mnohem složitější a méně průhledné. Každý z nás snáší jinak nepřízeň osudu, má jinou frustrační toleranci, jiný repertoár forem obrany proti úzkosti... Neexistuje struktura osobnosti, která by byla stoprocentní ochranou před vznikem drogové závislosti nebo naopak její jedinou příčinou. Ti méně odolní mají osobnost strukturovanou tak, že inklinují k experimentům s drogami a posléze vzniku závislosti. Jsou to osoby s rysy nezdrženlivosti, nestálosti, nevyváženosti a sociální nepřizpůsobivosti. Sem se řadí také lidé se slabší nervovou soustavou, s drobnými prenatálními nebo porodními poškozeními, což se může projevovat zvýšenou citlivostí i na zátěže běžného života, snadnou zranitelností nebo poruchou pozornosti, zvýšeným neklidem, dráždivostí, impulzivností, soběstředností. Dále pak sem patří i jedinci uzavření, těžko navazující kontakt s okolím nebo naopak ti, kteří potřebují být středem pozornosti a zájmu.

Čím širší záběr bude drogová prevence mít (přímá, ale zejména ta nepřímá), tím větší je naděje, že se sníží počet rizikových faktorů nebo se alespoň oslabí natolik, že nevyústí v riziko drogové závislosti ani u těch nejvíce rizikových jedinců.


Zpět - Drogová stránka